Je jedna část Lesa, kde je vždycky noc. Vysoké stromy se kloní k sobě, aby zabránily pronikání světla, a tvorové, kteří tam žijí, nikdy neviděli slunce. Ti, kdo kreslí mapy, to místo nazývají Temný les a přidávají varování: Tady žijí démoni.
Před deseti lety se začaly hranice Temného lesa pomalu rozšiřovat a poprvé po nespočetných staletích se nad celým Lesním královstvím rozprostřela dlouhá noc. Démoni vyrazili v houfech z temnoty a nekonečný příval těch pokřivených, zvrácených stvůr ničil a zabíjel všechno, co mu přišlo do cesty. Nakonec byli zastaveni a zahnáni zpět, ale pouze za cenu velkých ztrát. Dlouhá noc se stáhla i s démony a Temný les se vrátil do původních hranic. Ve zničené zemi zavládl tichý, neoslavovaný mír a lidé se jali stavět, co bylo zničeno.
Deset let uběhlo od války s démony. Lesu se pomalu hojily jizvy, Temný les byl klidný a tichý a jen málo démonů se odvažovalo vylézt z věčné noci. Avšak na mýtině nedaleko hranice Temného lesa, ve tmě, kterou slunce nikdy nerozptýlí a ani měsíc ji nezředí svou září, se prastaré zlo, které tu odnepaměti snilo své nečisté sny, ve spánku pohnulo.


1. TICHO VRYTÉ DO KAMENE

Duncan MacNeil přitáhl svému koni uzdu a rozhlédl se. Mezerami v baldachýnu korun stromů pronikaly dolů zlatavé sluneční paprsky a prozařovaly lesní šero. Po obou stranách vyšlapané stezky rostly vysoké stromy hustě u sebe a jejich větve se prohýbaly pod letní zelení. Horký, dusný vzduch voněl vlhkou zemí, listím a kůrou. Na nejvyšších větvích zpívali ptáci varující lesní zvěř, že se jejich teritoriem pohybuje člověk.
MacNeil se netrpělivě zavrtěl v sedle. Po dvou týdnech na cestách pro něj kouzla Lesa začínala povážlivě blednout. Vlastně si MacNeil začánal myslet, že by byl naprosto spokojený, kdyby už nikdy nezahlédl jediný strom. Ohlédl se směrem, odkud přijel, ale po zbytku jeho skupiny stále nebylo ani vidu ani slechu. Zamračil se. K smrti nerad čekal. Podíval se před sebe, ale ve výhledu mu bránily hustě rostoucí stromy. MacNeil pobídl svého koně, aby pomalu vyrazil vpřed. Konec lesa byl jistě nedaleko a on už se nemohl dočkat, až ho uvidí. Les pomalu ubíhal kolem a podkovy jeho koně v tichu hlasitě zvonily. Ptáci postupně přestali zpívat a ve stínu porostu se teď nic nehýbalo. MacNeil instinktivně nahmatal rukou jílec meče, který mu visel u boku, a uvolnil ho v pochvě. Všechno se zdálo být naprosto klidné, ale on neměl ve zvyku zbytečně riskovat. Jeho pohled padl na skupinku mrtvých stromů vlevo. Byly pokroucené a vykotlané, vyžrané hnilobou. Jejich sukovité větve byly holé, kůru měly porostlou lišejníkem. Ještě i po deseti letech v Lese zůstala místa, která se nedokázala vzpamatovat z dlouhé noci.
Náhle se před ním stromy rozestoupily a MacNeil zastavil svého koně na okraji mýtiny. Naklonil se v sedle dopředu, oči si zaclonil dlaní před jasným sluncem a po tváři se mu pomalu roztáhl úsměv. Uprostřed paseky stála pohraniční pevnůstka, velká kamenná stavba s masivní, železem okovanou dubovou bránou a se střílnami místo oken. MacNeil si ji pozorně prohlédl. Brána byla zavřená a uvnitř ani kolem pevnosti se nic nehýbalo. Její tlusté kamenné zdi se tiše a tajemně tyčily v pozdně odpoledním slunci.
MacNeil se v sedle narovnal a zamračil se. U brány nebyly žádné stráže a nikdo nehlídkoval ani nahoře na hradbě. Nad pevnůstkou nevlála žádná vlajka, žádný praporec nebo korouhev, a z žádného z tuctu jejich komínů nestoupal kouř. Jestli byl někdo uvnitř, dával si skutečně záležet, aby to nebylo vidět. MacNeil se znovu ohlédl přes rameno. Po zbytku jeho skupiny stále nebylo ani památky.
Otočil se zpátky a nešťastně se zamračil. Obyčejně měl dost rozumu na to, aby se tolik nevzdaloval od vlastních lidí, ale ta věc s pohraniční pevnůstkou mu dělala starosti a čím dříve zjistí, jak to s ní je, tím dřív se uklidní.
Blížila se bouře. Cítil to. Na nebi se stahovaly temné mraky a celý den bylo dusno. MacNeil vzhlédl k zatažené obloze a tiše zaklel. Plánoval si, že si pevnost nejprve pořádně prohlédne zvenčí a noc stráví v lese, ale teď to vypadalo, že to bude zatraceně nevlídná noc. A MacNeil rozhodně neměl v úmyslu spát na rozbahněné zemi v lijáku, když pohodlné postele byly na dosah ruky. On a jeho skupina strávili v poslední době už příliš mnoho nocí pod širým nebem a tohle léto bylo nejdeštivější, jaké pamatoval.
Pomalu se protáhl a pak se uvolnil. Po rozruchu, který se kvůli téhle pevnůstce strhl u dvora, tak nějak předpokládal, že bude vypadat impozantněji. Panika začala, když se zjistilo, že pevnost už skoro měsíc nekomunikuje s okolním světem. Žádná zpráva, žádný poštovní holub, nic. Král do ní poslal několik svých poslů. Žádný se nevrátil. Mágové a čaroději se pokusili navázat s ní mentální spojení, ale jakási bariéra jim v tom bránila. Král si vyslechl všechny tyto zprávy a jeho obavy ještě zesílily. Pevnůstka ležela na hranici mezi Lesním královstvím a sousední zemí, vévodstvím Hillsdown. Vždycky to byla sporná hranice a docházelo na ní k častým šarvátkám, a v chaosu dlouhé noci se Hillsdown několikrát pokusil rozhodnout v té věci jednou provždy ve svůj prospěch. Lesní království nechalo vystavět novou pevnost, aby mu v tom zabránilo, a krátce poté, co byla dokončena, tu zavládl nápadně velký klid. Vévoda Hillsdownu poslal několik ostrých nót, pak se bez velkého povyku stáhl a tím to všechno skončilo. Až do minulého měsíce.
MacNeil s rukou na jílci meče zamyšleně pozoroval mlčenlivou pevnost. Nic přímo nenasvědčovalo tomu, že by v ní něco nebylo v pořádku - na jejích kamenných zdech nebyly stopy po ohni ani dobývání a na mýtině vládl naprostý klid - ale nebyly tam ani žádné známky života. MacNeil se nervózně zavrtěl a jeho kůň, na kterého se přenášelo pánovo rozpoložení, pohodil hlavou. Konejšivě ho poplácal po krku, ale ani na okamžik přitom nespustil pohled z pevnosti.
Duncan MacNeil byl vysoký, svalnatý muž, kterému pomalu táhlo na třicet. Dlouhé světlé vlasy mu spadaly až na ramena a nosil je stažené prostou koženou čelenkou. Jeho chladné šedé oči si prohlížely svět z kulatého usměvavého obličeje. Ramena měl široká, hrudník klenutý a na těle neměl ani gram zbytečného tuku. Ze všech sil pracoval na tom, aby to tak zůstalo. Šaty, které nosil, byly prosté a praktické a na koni seděl s přirozeností člověka, jenž strávil značnou část svého dospělého života v sedle. Meč, který mu visel po boku, měl ve staré, odřené pochvě a obvykle měl ruku poblíž jeho jílce.
Z touhy po životě plném akce a dobrodružství zalhal ohledně svého věku a ke stráži nastoupil už v patnácti. Válka z démony ho z podobných nesmyslů z větší části vyléčila, ale jeho povaha mu ani potom nedovolovala jen udělat svou práci a shrábnout plat. Potřeboval trochu vzrušení, které by mu okořenilo život. Ta neustálá honba za dobrodružstvím už jej mnohokrát přivedla do potíží a přišel při ní o tolik zásluh, kolik si jich při jiných příležitostech získal. Po jednom zvlášť nešťastném incidentu, který zahrnoval naprosté zničení hospody, jejíž majitel nevzal dostatečně vážně MacNeilovu stížnost na vodnaté pivo, mu nadřízení dali na výběr: buď se stane Hraničářem, nebo bude po zbytek života ve vojenské věznici rozbíjet velké balvany na drobný štěrk.
Hraničáři pracovali v malých, mobilních skupinkách a obvykle je posílali jako předvoj před hlavními silami, aby prověřili nebezpečné nebo podezřelé situace. Tyto skupinky se vyznačovaly odvahou, schopností a vysokou úmrtností. Jejich plat byl dobrý, ale po pravdě řečeno, MacNeil by to dělal i zadarmo. Což přirozeně nikdy nikomu neřekl. Jeho chlebodárci by to mohli vzít vážně. Jako Hraničář teď měl tolik vzrušení, kolik potřeboval a ještě něco navíc. Po takovém životě vždycky toužil. Znovu si prohlédl pevnůstku před sebou a šťastně se usmál. Už teď mu bylo jasné, že tohle bude výzva. A MacNeil výzvy miloval.
Úsměv mu ale brzy z tváře zmizel. S výzvami byla obvykle ta potíž, že zabíraly spoustu času, a on měl přesně stanovený termín. Na to, aby zjistili, co se tu stalo, dali jeho skupině pouhé tři dny. Pak sem přijede celá brigáda po zuby ozbrojených gardistů. A jestli nedokážou jejímu veliteli podat vyčerpávající hlášení o tom, co se tu přihodilo, hraničář seržant Duncan MacNeil a jeho skupina budou mít spoustu problémů. Budou padat hlavy. Možná i doslova.
Na stezce za ním se ozval dusot kopyt a z lesního šera vyjela čarodějnice Constance. Stočila svého koně vedle MacNeilova, usmála se na něj a pak upřela pohled svých neklidných, pronikavých očí k pevnosti. Čarodějnice byla vysoká, půvabná bruneta, která seděla na svém koni spíše odhodlaně, než elegantně. Ještě jí nebylo ani dvacet a na sobě měla módní blůzku a kalhoty z černé bavlny; na ramenou jí visel zářivě šarlatový plášť obšitý zlatem. MacNeil si pomyslel, že vypadá jako pohyblivý terč. Jezdit vedle ní jej znervózňovalo. Dívka měla ostře řezaný, smyslný obličej a jejím tmavým jiskřivým očím nic neuniklo. Jako noc černou hřívu hustých vlasů nosila sepjatou kostěnými hřebeny. Na MacNeilův vkus byla trochu příliš hubená, ale pohybovala se se sebevědomou grácií a měla nádherný, oslnivý úsměv.
MacNeil ještě přesně nevěděl, co si má o Constance myslet. K jejich skupině se přidala teprve před několika týdny a tohle byl její první úkol, její první příležitost ukázat, co v ní doopravdy je. Jestli je jen zpoloviny tak dobrá, jak o sobě tvrdila, bude zajímavé pozorovat ji při práci. MacNeil se lehce zamračil. Constance nahradila čarodějnici, která zahynula před třemi měsíci. Skoro na den přesně před třemi měsíci. Říkali jí Salamandr a byla svým způsobem zatraceně dobrá čarodějnice. Bohužel se vždycky považovala i za dobrou šermířku a to ji nakonec zabilo. Tasila meč, když měla čarovat, a lupič se sekerou byl o něco rychlejší. Utržila ošklivou ránu do břicha, ta se zanítila a do rána zemřela ve špinavé vesnické hospodě. Poslední noc svého života problouznila v horečkách a neustále volala svého manžela, který byl už pět let po smrti.
MacNeil lupiče zabil, ale jí to už nepomohlo. To on vedl svou skupinu do vesnice. On jim řekl, že je to bezpečné.
Najít někoho, kdo by nahradil Salamandra, nebylo snadné. Každá skupina Hraničářů měla svého mága; po válce s démony žilo v Lese příliš mnoho magických bytostí, než aby se bez něj mohli obejít. Bohužel, většina čarodějů a čarodějek v království padla při obraně království, takže se museli spokojit s pouhými čarodějnicemi, jako byla Salamandr a teď s Constance.
Constance si vlastně nevybral. Hledáním Salamandrovy nástupkyně strávil tolik času, že jeho nadřízeným došla trpělivost a obstarali mu ji sami. Constance byla mnohem mladší, než čekal, ale jelikož vyrostla a vyučila se v dívčí akademii Sesterstva Měsíce, o jejích magických schopnostech nepochyboval. Sesterstvo neprodukovalo nedouky. Buďto jste absolvovali se ctí, nebo vás pohřbili v neoznačeném hrobě a vaše jméno vyškrtli ze záznamů akademie.
Zdvořile se čarodějnici uklonil. "Tak, Constance, jsme tady. Tohle je ta pevnost, kvůli které se strhl všechen ten povyk."
"Odporné místo," opáčila Constance. "Nějaké známky života?"
"Prozatím žádné. Jakmile dorazí ostatní, podíváme se na to zblízka. Zjistíme, jestli je pořád ještě obyvatelná."
Constance se na něj překvapeně podívala. "Nemíníš tam doufám strávit noc?"
MacNeil pokrčil rameny. "Blíží se bouře a mám pocit, že bude stát za to. Jestli chceš, můžeš spát na dešti, ale pokud jde o mě, nemám nic proti tomu mít pro změnu zase jednou pevnou střechu nad hlavou. Ty jsi v našem oboru nová, Constance: první, co se naučíš, je využít každého pohodlí, které se naskytne, a být za ně vděčná. Není ho mnoho a mezi jednotlivými příležitostmi si ho užít obvykle uplyne dlouhá doba. Než se setmí, zbývá nám dost času pořádně si tu pevnost prohlédnout."
Constance zavrtěla hlavou. "Já nevím, seržante. Já--"
"Constance," skočil jí MacNeil do řeči. "Tahle skupina má jenom jednoho vůdce a tím jsem já. Svoje důvody ti vysvětluji jenom proto, že jsi mezi námi nová a tohle je tvoje první mise. Když dám rozkaz, čekám, že bude splněn bez otázek. Je ti to jasné?"
"Dokonale jasné," odpověděla Constance chladně. Pak se od něj odvrátila a začala si zamračeně prohlížet pevnůstku. "Předpokládám, že sis všiml, že na hradbách nejsou žádné stráže."
"Ano."
"Myslíš, že všichni dezertovali?"
MacNeil pokrčil rameny. "Možné to je. Ale co se v tom případě stalo se všemi královými posly?"
Constance zamyšleně našpulila rty a vůbec se snažila vypadat, jako že usilovně přemýšlí. Velice chtěla udělat na MacNeila dojem, ale na tu vzdálenost nedokázala svým vnitřním zrakem o pevnosti zjistit vůbec nic. Vnitřní zrak, tu podivnou směsici jasnozřivosti a předtuchy, se stále ještě učila ovládat a zatím ho dokázala používat jen velice omezeně. Naneštěstí se to dalo zlepšit jedině praxí a proto požádala, aby ji přidělili k Hraničářům. Byl to jeden z nejrychlejších způsobů jak povýšit z čarodějnice na čarodějku. Pokud jste přežili.
Uslyšela za sebou zvuky a když se ohlédla, uviděla, jak ze stínu porostu vyjíždí zbytek jejich skupiny. Pazourek a Tanečník vedli svoje koně po úzké stezce s nedbalou lehkostí. Oba vypadali velice schopně a naprosto uvolněně.
Jessica Pazourek byla pohledná sedmadvacetiletá bruneta. Měla o jen málo víc než průměrnou výšku a postavu, která by vypadala smyslně, kdyby nebyla tak svalnatá. Vlasy nosila ostříhané na krátko jako muž. Jessica byla zručná šermířka a vypadala na to. Na sobě měla dlouhou kroužkovou vestu, která pamatovala lepší časy, ale šlachovité paže měla holé. Bavlněnou kazajku a kalhoty měla staré ale čisté. Tvářila se vždy vlídně a vesele, i uprostřed bitev, kterých si užila víc než spravedlivý podíl. Byla jedna z několika málo válečníků, kteří přežil obranu Lesního hradu při posledním útoku démonů. Pořád ještě měla jizvy a na levé ruce jí zbyly jen tři prsty. Meč nosila v dlouhé, zakřivené pochvě zdobené stříbrným filigránem. Ta pochva měla větší cenu než její meč i kůň dohromady a Pazourek na ni byla velice pyšná.
Giles Tanečník jel po jejím boku jako vždy. Na sobě měl nenápadné, fádní šaty bez jakékoliv zbroje. Byl to drobný a lehce stavěný muž a jeho plochý, nevýrazný obličej nevypovídal nic o jeho osobnosti. Jakmile se ztratil v davu, nevšimli jste si ho, dokud nebylo pozdě. Tanečník byl břitmistr, člověk vytrénovaný k takové dokonalosti, že byl s mečem v ruce prakticky nepřemožitelný. Břitmistrů nebylo mnoho ani před válkou s démony; nyní se říkalo, že v celém Lesním království zůstali naživu jen dva a Tanečník byl jedním z nich. Vždycky byl tichý a zdvořilý a v očích měl vzdálený, jakoby zasněný výraz. Nikdo přesně nevěděl, kolik mužů zabil: povídalo se, že už si tím nebyl jist ani on sám. S Jessikou byli parťáci ještě než se připojili k MacNeilově skupině a měli reputaci lidí, kteří vždycky a bez ohledu na okolnosti splní úkol. Nebyli vždycky oblíbení, ale nenašel se nikdo, kdo by si jich nevážil. S MacNeilem byli už sedm let, částečně proto, že byl jediný, kdo je dokázal držet na uzdě.
MacNeila respektovali. Většinou.
Tanečník se roztržitě podíval na Pazourka. "Už jsme skoro tam, že, Jessiko?"
"Skoro," přisvědčila Jessica trpělivě. "Nevím, proč se tam tak ženeš. Prozatím každý, kdo se k té pevnosti přiblížil, zmizel z povrchu země."
"To byli amatéři," opáčil Tanečník. "My jsme profesionálové."
"Začínáš být samolibý," řekla Jessica. "Jednoho dne narazíš na někoho, kdo je s mečem stejně dobrý jako ty a já tam nebudu, abych ho za tebe bodla do zád."
"To se nikdy nestane," zabručel Tanečník.
Jessica si hlasitě odfrkla.
"Vážně už se nemůžu dočkat, až se do té pevnosti podívám," pokračoval Tanečník.
"Bádat v oblasti tajemna je po pronásledování lupičů po Lese příjemná změna.
Opuštěná pevnost zanechaná na pospas živlům... neběhá ti z toho mráz po zádech?"
"Už jsi zase poslouchal ty zatracené minstrely," řekla Jessica znechuceně.
"Můžu za to, že mám romantickou povahu?"
"Spíš morbidní. Jestli z toho budeš mít strašidelné sny, za mnou nechoď. Víš, jak tě duchařské historky vždycky rozruší."
Tanečník ji ignoroval. Jessica se podívala na Constance, která trpělivě čekala s MacNeilem na konci stezky.
"Gilesi," řekla zamyšleně, "co si myslíš o té nové čarodějnici?"
"Připadá mi docela schopná."
"Ale je to zelenáč. Ještě nikdy nebyla na žádné opravdové akci. Nikdo neví, jak se zachová pod tlakem."
"Zvykne si. Dej jí čas."
"Za Salamandra to není žádná náhrada. Ta se ve své práci vyznala."
Tanečník na ni vlídně pohlédl. "Pokud si vzpomínám, Salamandra jsi nikdy nemohla vystát."
"Moc ráda jsem ji neměla, ale vždycky jsem ji respektovala. Taková důležitá akce jako je tahle by neměla záviset na nezkušené čarodejnici. Jestli selže, všechny nás to může stát krk."
"Jestli dnes v noci bude bouřka, mohl by nás zabít blesk," opáčil Tanečník. "Ale to ještě není důvod, abychom se kvůli tomu trápili, ne? Zbytečně si děláš starosti, Jessiko."
"Zato ty si starosti vůbec nepřipouštíš."
"To aby sis je mohla dělat i za mne."
"Dělám," odsekla Pazourek. "To mi věř."
Mlčky dojeli k MacNeilovi. Ten je pozdravil lehkým kývnutím. "Něco co bych měl vědět?"
"Prozatím nic," odpověděla Jessica. "Kousek jsem se vrátili po vlastních stopách, pro případ, že by nás někdo sledoval, ale nikoho jsme neviděli. Vlastně jsme nikoho nepotkali už několik dní. Tahle část Lesa je prakticky liduprázdná. Vesnici nebo osadu jsem neviděla už víc než týden."
"Tak blízko hranic Temného lesa na tom není nic divného," odpověděl MacNeil.
"V Temném lese zavládl klid," řekl Tanečník. "Za našich životů s ním už problémy nebudou."
"To nemůžeme vědět jistě," namítla Jessica.
"Ne," prohodila Constance zamyšleně. "To nemůžeme."
MacNeil se rychle podíval na čarodějnici. Upřeně hleděla na mýtinu a oči měla temné a zastřené.
"Co se děje?" zeptal se jí tiše. "Vidíš něco svým vnitřním zrakem?"
"Nejsem si jistá," řekla Constance. "Je to ta pevnost..."
"Co je s ní?"
"Bývali tady obři v zemi," zašeptala, pak se najednou zachvěla a odvrátila se.
Zimomřivě si přitáhla plášť k tělu. "Nelíbí se mi to tu. Mám z toho zlý pocit."
MacNeil se zamračil. "Viděla jsi... něco konkrétního?"
"Ne. Můj vnitřní zrak je tady zastřený. Ale o téhle pevnosti se mi zdálo tři noci po sobě. Byly to strašné sny a teď, když jsme tady... Ta paseka je studená, Duncane. Studená jako hrob. A pevnost je temná. Mám z ní pocit... stáří, velkého stáří."
MacNeil pomalu potřásl hlavou. "Myslím, že necháváš svoje pocity, aby se ti pletly do magie, Constance. Na té pevnosti nic starého není. Byla postavena před čtyřmi nebo pěti lety. Předtím tady nebylo vůbec nic."
"Něco tady bylo," namítla Constance. "A bylo to tady mnoho a mnoho let..."
Její hlas se vytratil do prázdna. Pazourek a Tanečník se na sebe podívali, ale neřekli nic. Nemuseli. MacNeil věděl, co si myslí. Když něco takového řekla Salamandr, obvykle to bylo vážné. Měla vnitřní zrak a když prohlásila, že je nějaké místo nebezpečné, tak nebezpečné bylo. Bez debat. Ale tahle nová čarodějnice... její magie ještě nebyla vyzkoušena v akci a dokud se tak nestane, nikdo ji nebral vážně. Constance se podívala na MacNeila, jak zareaguje, a on se velice snažil, aby jeho hlas zněl klidně a nezaujatě.
"Těžko se o pevnosti něco dozvíme tak, že tady budeme sedět a dívat se na ni.
Čím dříve se tam dostaneme a prohledáme ji, tím dříve budeme vědět, kde strávíme noc."
Pobídl svého koně vpřed a vyjel na mýtinu. Pazourek a Tanečník jej následovali a Constance průvod uzavírala. Ústa měla pevně sevřená a pohled velice chladný.
Když vyjeli ze skrytu stromů na otevřené prostranství, MacNeil se instinktivně napjal. Prozatím neviděl nic, co by nasvědčovalo přítomnosti nepřítele někde poblíž, ale po tak dlouhém pobytu v Lese se náhle cítil nesmírně zranitelný. Mýtina byla dobré půl míle široká a pily a sekery ji vytvarovaly do dokonalého kruhu. MacNeil se nenuceně rozhlédl, ale kolem se nic nehýbalo. Náhle si uvědomil, jaké vládne na mýtině ticho, a lehce se zamračil. Nezpívali tu ptáci, nebzučel tu hmyz - nic. Když o tom teď tak přemýšlel, Les byl už od rána nezvykle tichý. Po letním nebi nepřelétl jediný ptáček a v porostu nezahlédli žádnou zvěř. Možná to bylo tou blížící se bouří... V okolním tichu duněla kopyta koňů skupiny zvlášť hlasitě a v MacNeilovi sílilo podezření, že je někdo pozoruje.
Pomalu se blížili k pevnůstce. Její vysoké kamenné zdi žlutě zářily proti původním kamenům vyběleným deštěm, větrem a sluncem. Střílny byly prázdné, cimbuří opuštěné a těžká brána byla zavřená. Všechno to budilo dojem obléhané pevnosti. MacNeil se pozorně zadíval na travnatou zem paseky. Nikde neviděl stopy, že by tudy v poslední době projel někdo jiný. Něšťastně se zamračil.
Možná, že sem žádný z poslů vůbec nedorazil. Tahle část Lesa se hemžila lupiči a jinými bandity.
Hlídky dělaly co bylo v jejich silách, aby udržely cesty bezpečné, ale život osamělého poutníka tu stále visel na vlásku. Ve zmatku, který nastal po válce s démony, ovládli lesní divočinu lupiči, hrdlořezové a psanci všeho druhu.
Nejznámější bandy, jako ty, které vedl Jimmy Hranatá noha a Hob V řetězech, už byly dopadeny a jejich členové skončili na šibenici, ale v odlehlých částech Lesa nebylo o jim podobné nouze. Ne že by Les přitahoval jen zloduchy: žili v něm i takoví jako Tom Z vřesu, který na vřesoviších pečoval o zbloudilé pocestné, nebo Staršák Jack, samozvaný ochránce stromů, divoký duch zeleně, který občas pomáhal potřebným z bohatství, co pobral bohatým a mocným, co zabloudili na jeho území. Tak či tak, pro jedince byl Les nebezpečné místo a královi poslové byli stejně zranitelní, jako všichni lidé.
MacNeil potřásl hlavou a podíval se k hranici lesa. Otázek už vymyslel dost; byl čas dostat na ně nějaké odpovědi. A tak či onak, nalézt je mohl jedině v pevnosti. Pohlédl na slunce visícího nízko na nebi těsně nad korunami stromů. Zbývaly jim nanejvýš dvě hodiny světla. To znamenalo, že jim zbývá už jen dnešní večer a tři další dny, než dorazí hlavní skupina. Tři dny a čtyři noci mají na to, aby nalezli odpověď. MacNeil si ztěžka povzdechl. Termíny nesnášel. To má z toho, že je nejlepší, pomyslel si hořce. Nejenže od vás začnou chtít nemožné, ale navíc to požadují podle harmonogramu.
Konečně zastavil koně před zavřenou hlavní bránou a ostatní ho dojeli. Pevnůstka před nimi stála tichá; poslední sluneční paprsky se leskly na jejich nažloutlých stěnách. MacNeil si zamyšleně prohlížel těžké dubové veřeje. Vzduch byl naprosto nehybný a ticho kolem mu cuchalo nervy. Připadalo mu, jako by jej pevnost pozorovala a čekala, co udělá. Vypudil tu myšlenku z hlavy, narovnal se v sedle a hlasitě zavolal:
"Haló, vy tam v pevnosti! Tady je hraničář seržant Duncan MacNeil. Otevřte ve jménu krále!"
Nikdo neodpověděl. Jediné, co slyšeli, byl tiché odfrkávání koní.
"Nečekal jsi, že někdo příjde otevřít, že ne?" zeptala se Constance.
"Jistěže ne," odpověděl MacNeil trpělivě, "ale udělat jsem to musel. Je to standardní postup a občas přináší výsledky."
"Tentokrát ale ne."
"Ne. Tentokrát ne. Jessiko..."
"Ano, pane?"
"Podívej se na tu bránu. Zjisti, jak je pevná."
"Ano, pane." Jessica sklouzla ze sedla a otěž svého koně podala Tanečníkovi, který si ji volně navlékl na levou ruku. Dívka tasila meč a beze spěchu přistoupila ke dveřím, aby si je prohlédla zblízka. Její meč byl vlastně šavle a jak si s ní pohrávala, poslední paprsky slunce se třpytily na jejím dlouhém zakřiveném ostří. Brána se teď tyčila přímo před ní, obrovská a nepřístupná. Jessica pečlivě prozkoumala její okované dřevo, pak levou rukou postupně zacloumala oběma jejími křídly. Nepovolily ani o palec. Dívka zabušila na veřej vlevo pěstí. Dunivý zvuk vyvolal sérii postupně slábnoucích ozvěn. Pazourek se ohlédla na MacNeila.
"Podle všeho zamčené a zajištěné závorou."
"To je překvapení," zamumlala Constance netrpělivě. "Dovolíš?"
Náhle skupinu zasáhl poryv větru a teplota vzduchu prudce klesla. Koně zakouleli očima a začali nervózně pohazovat hlavami. MacNeil svému koni něco zamumlal a pevně mu přitáhl uzdu. Magie tloukla do vzduchu jako křídla lapeného ptáka a těžká brána praskala a sténala. Viditelně se třásla, jako kdyby proti ní tlačil někdo neviditelný. Pak se ozvalo skřípění kovu posouvajícího se po kovu, jak závory vyjely z ok a ostré zazvonění zámku. Constance si povzdechla a veřeje se prudce rozletěly, takže všichni mohli vidět prázdné nádvoří za nimi. Constance se vítězoslavně usmála. Vítr utichl, ale stále se zdálo být nezvykle chladno. Constance se vyzývavě podívala na MacNeila.
"Není to špatné, Constance. Ale Salamandr by to stihla dvakrát rychleji."
"Když vás tři poslouchám," odsekla Constance, "mám pocit, že Salamandr byla jedna z největších čarodějnic, které kdy žily."
"Ve své práci se rozhodně vyznala," odpověděl MacNeil.
"Když byla tak dobrá, proč je mrtvá?"
"Měla smůlu," opáčila Pazourek ostře. "To se může stát každému." Vrátila se ke svému koni a převzala od Tanečníka otěže.
Díky, Jessiko, pomyslel si MacNeil. Vždycky jsi byla diplomatem naší skupiny. Pazourek na něj klidně pohlédla. "Připraveni vyrazit na průzkum, pane?"
"Jistě," odpověděl MacNeil. "Veď nás, Jessiko."
Dívka přikývla a odvedla svého koně na otevřené nádvoří. MacNeil a Tanečník ji se svými koni následovali a Constance průvod uzavírala. Před nimi se v paprscích zapadajícího slunce otevíralo široké dlažděné prostranství, ale u sloupků nebyli připoutaní žádní koně, všechny dveře vedoucí do vnitřních budov byly zavřené a všechna okna na něj hleděla jako prázdné, nevidoucí oči. Tanečník tasil meč a MacNeil jej napodobil. Ten zvuk, tiché zašelestění kovu taženého po kůži pochvy, má v sobě předzvěst krve, hrůzy a náhlé smrti. Nyní se ozvěnou odrážel od hradeb a stěn opuštěné pevnosti, jako by nechtěl utichnout. MacNeil se podíval na Tanečníkův meč a nikoliv poprvé se mu při tom pohledu zježily chloupky vzadu na krku. Tanečníkova zbraň byla dlouhá, široká a oboustranně broušená. Nebyla to krásná ani elegantní zbraň: byl to prostý a účelný nástroj smrti a Tanečník jej právě tak používal. MacNeil měl dlouhý tenký meč, který mu dovoloval pracovat hrotem stejně jako ostřím. Byl to spíš meč šermíře, než řezníka - alespoň on si to rád myslel.
MacNeil se rozhlédl po nádvoří. Prostranství před pevností bylo opuštěné a přesto měl neodbytný pocit, že je někdo pozoruje. Zamračil se. Něco na tom místě způsobovalo, že mu nervy jen hrály. Kde, k čertu, všichni jsou? Brána byla zamčená a zastrčená na závoru zevnitř, takže tady někdo být musel... někde...
Náhle se Mac Nail zachvěl. Duch právě přešel nad mým hrobem, pomyslel si suše, ale věděl, že je v tom něco víc. Starý strach, dávno pohřbený v hlubinách jeho podvědomí, začal vyplouvat na povrch. Rozhlédl se po temných oknech a v duši pocítil náhlý chlad, příval prvotního děsu, jaký nepoznal už mnoho let. Přesněji řečeno od doby, kdy bojoval v dlouhé noci s démony a věděl, že to nemůže přežít...
MacNeil prudce potřásl hlavou. Na takové myšlenky bude čas později. Nyní měl práci, kterou je třeba udělat. Dovedl koně k nejbližšímu sloupku a připoutal ho k němu. Ostatní ho následovali a také se postarali o svá zvířata, zatímco MacNeil se rozhlédl kolem, aby se trochu zorientoval. Všechny pevnůstky jsou více méně stejné a netrvalo mu dlouho přijít na to, kde je hlavní vchod. Dveře byly přímo proti bráně, kterou přišli na nádvoří, a byly lehce pootevřené. Za nimi byla jen neproniknutelná tma. MacNeil zamířil ke dveřím, náhle se však zastavil a ohlédl se. Na okamžik se mu zdálo, jako by něco zaslechl... Stál a poslouchal, ale slyšel jen tiché šumění větru před pevností. Náhle si uvědomil, kolik oken na nádvoří je navzdory tomu, jak krásný a slunný byl den, zakryto okenicemi a zamračil se. To je šílené, pomyslel si zmateně. Musí tam být horko jako v peci. Jeho mysl se chopila slova šílené a opakovala ho stále dokola jako ozvěna. Aby se toho zbavil, soustředil se na to, co viděl kolem sebe. Vpravo byly stáje, vlevo ubytovna mužstva. Dveře obou budov byly pootevřené. MacNeil si uvědomil, že Constance stojí vedle něj a pohledem nervózně těká po nádvoří, jako by hledala něco bezpečného, k čemu by se mohla upnout.
"Říkal jsi, že je to nová pevnůstka," řekla náhle, aniž se na MacNeila podívala.
"Nevíš, proč ji postavili zrovna tady? Je tohle místo něčím významené?"
"Středem mýtiny vede hranice mezi Lesním královstvím a Hillsdownem," odpověděl MacNeil. "Pevnost tu postavili proto, aby hranici střežila. Vcelku se to dařilo... donedávna."
Constance se zamračila. "Hillsdown nemá mnoho velkých čarodějů a mágů; já jsem alespoň o žádném neslyšela. Zmocnit se takhle velké pevnosti by vyžadovalo mnohem více magie, než mají k dispozici."
MacNeil na ni zamyšleně pohlédl. "Cítíš něco? Magii... nebo bezprostřední nebezpečí?"
Constance zavřela oči a soustředila se na svůj vnitřní zrak. Její nitro se otevřelo pocitům a myslí jí začaly proplouvat obrazy. Pevnost byla studená a prázdná, jako opuštěná rakev, ale bylo tu i něco... něco děsivého... blízko. Soustředila se na to, aby získala víc podrobností, ale její vnitřní vidění zůstávalo mlhavé. Jisté bylo, že nedaleko od nich číhá něco velice nebezpečného; vnímala moc a velice silný pocit zla. V hlavě jí začala pomalu pulzovat bolest a obrazy se ještě více rozostřily. Constance si povzdechla a otevřela oči. Použití vnitřního zraku ji jako vždy vyčerpalo, ale když se pak obrátila na MacNeila, vynasnažila se, aby se jí nechvěl hlas. Nechtěla, aby ji považoval za nejslabší článek jejich skupiny. Už tak byla v jeho očích více než ubohou náhradou za svou skvělou předchůdkyni.
"Něco tady je, seržente, ale nedokážu získat jasnější představu o tom, co to je. Je to něco magického, velice mocného a velice starého... víc zatím nedokážu zjistit."
Něco starého, pomyslel si MacNeil. To už je podruhé, co ten výraz použila v souvislosti s pevností, přestože ví, že byla postavena nedávno.
"Dobře," přikývl nakonec. "Všechno pěkně popořádku. Jestliže tady máme strávit noc, musíme si najít místo, které dokážeme ubránit a tohle nádvoří to rozhodně není. Jessiko, Tanečníku - běžte se podívat do stájí a pak se postarejte o koně. Constance, ty pojď se mnou. Prozkoumáme spolu kasárna."
Pazourek s Tanečníkem přikývli a zamířili ke stájím. MacNeil se vydal k ubikacím posádky na druhé straně nádvoří a čarodějnice spěchala za ním, jako by se bála zůstat byť i na pouhý okamžik sama. Ticho už jí začalo nahlodávat nervy a to, co viděla svým vnitřním zrakem, jí na klidu nepřidalo. Jakýmsi zvláštním způsobem měla pocit, že to od někud zná.
MacNeilovi spěch, se kterým ho následovala, neunikl, a dával si pozor, aby se neusmál. Sám byl vděčný za jakoukoliv společnost. Zastavil se před dveřmi kasáren a bedlivě si je prohlédl. Stejně jako všechny ostatní dveře na nádvoří byly pootevřené. MacNeil zamyšleně našpulil rty. Jestli v tom byl nějaký systém nebo důvod, on ho zatím neodhalil. Jemně do dveří strčil špičkou boty a ty se otevřely dokořán. MacNeil si připravil meč a vešel do šera ubikací.
Jediné světlo sem pronikalo škvírami v zavřených okenicích a dveřmi. MacNeil vkročil dovnitř a stranou - silueta proti otevřeným dveřím je příliš lákavý cíl. Constance strhl za sebe a pak tam chvíli stáli mlčky a čekali, až se jejich oči přizpůsobí šeru. Všude byla silná vrstva prachu, jehož částečky tančily v paprscích světla hustě jako sněhové vločky. Vzduch byl zatuchlý a vlhký; jistým stěží postřehnutelným způsobem páchl silně znepokojivě. Je to tu cítit spíše jako v hrobce, než v kasárnách, pomyslel si MacNail aniž věděl, proč ho napadlo právě tohle přirovnání. Uprostřed místnosti ležela mezi dvěma řadami lůžek jediná převrácená židla. Na židli byly tmavé skvrny, jako by ji někdo pocákal barvou. MacNeil slyšel, jak se Constance zhluboka nadechla a pak prostor kasáren zaplavilo světlo, jež vyšlehlo z její levé ruky. MacNeil tiše zaklel a zakryl si oslněné oči dlaní.
"Příště mě upozorni předem."
"Omlouvám se," vydechla Constance, "ale podívej se na tu židli, Duncane. Podívej se na tu židli..."
Tmavé skvrny na židli byly krev - stará, zaschlá krev. MacNeil spustil ruku a rychůe se rozhlédl. Bylo tam padesát postelí, rozestavených ve dvou řadách podél stěn. Přikrývky a prostěradla na nich byly prosáklé zaschlou krví.
"Můj bože," řekla Constance tiše. "Co se to tady, k čertu, stalo?"
MacNeil potřásl hlavou, neschopen promluvit. Ve stříbrném světle proudícím ze vztyčené ruky čarodějnice jasně viděl velké karmínové skvrny na stěnách a na stropě. Bylo to jako kdyby vešli do opuštěných jatek. Většina přikrývek byla roztrhaných a rozsekaných sekerami a meči; ze dvou lůžek zbyly jen trosky. Cáry a třísky se povalovaly všude kolem; několik ostrých odštěpků dřeva trčelo dokonce i ze stropu.
MacNeil pomalu vykročil vpřed. Constance zůstala stát u dveří a kolem ruky jí stále plálo stříbrné světlo. MacNeil několikrát zkusmo bodl do nejbližší postele mečem. Cítil se podivně otupělý, neschopný pochopit, co se tu stalo. Krev ani násilí pro něj nebyly žádnou novinkou, ale na těch prázdných zkrvavených postelí bylo něco příšerně dojemného. Jaký tvor mohl zabít padesát vojáků v kasárnách a pak zmizet i s jejich těly beze stopy? Takové zvěrstvo neviděl od války s démony. A nyní už v Lese přece žádní démoni nežili. MacNeil se sehnul k jedné s postelí a potom nahlédl pod ní. Nebylo tam nic než prach a další zaschlá krev. Tolik krve...
Narovnal se a ohlédl se k čerodějnici u dveří. "Constance?"
"Ano, pane?"
"Vidíš tu něco svým vnitřním zrakem?"
Čarodějnice zavřela oči a otevřela svou mysl. Světlo, které jí plálo na ruce, zhaslo a kasárna zahalila tma. MacNeil sevřel pevněji jílec meče. Mžoural kolem sebe do šera a pozorně naslouchal zvukům, ale neslyšel nic. Pak se jeho oči opět pomalu přizpůsobily a uviděl Constance, jak nehybně stojí u dveří. Náhle si povzdechla a podíval se na něj.
"Je mi líto," řekla ztísněně. "Nevidím nic. Měla bych, ale nevidím. Něco je v pevnosti, velice blízko... a ruší to můj vnitřní zrak."
MacNeil se zamračil. "Nemohlo by to být přirozené slepé místo?"
"Já nevím. Ale všiml sis? Je tady chladno. Velice chladno."
"Mělo by být... zdi jsou tlusté a kamenné."
"Ne," zavrtěla čarodějnice hlavou. "Tím to není."
MacNeil si teprve nyní všimnul, že se mu dech sráží v páru. Sevřel jílec meče silněji, ale zjistil, že ho skoro necítí. Prsty měl zkřehlé mrazem. Zasáhl ho tak plíživě, že si ho vůbec neuvědomil.
"Myslím, že bychom raději měli jít ven," řekl tiše. "Alespoň prozatím." Pozpátku vycouval ke dveřím, meč stále připravený. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jim hrozilo bezprostřední nebezpečí, ale z nějakého důvodu se nechtěl otočit ke zkrvaveným postelím zády. Nahmatal kliku a otevřel dveře, a pak zjistil, že Constance už vyšla na nádvoří. MacNeil zůstal na okamžik stát ve dveřích. Padesát lůžek. Tolik krve... Vyšel na nádvoří a zavřel za sebou dveře. Chvíli se na ně mračil a pak se obrátil ke Constance. Byla bledá, ale klidná.
"Co dál?" zeptala se.
MacNeil se zadíval k hlavnímu vchodu. "Ty dveře by měly vést do vstupní síně.
Možná najdeme odpověď tam."
Rychle přešel nádvoří a Constance se držela těsně za ním. Po chladu kasáren se tady venku zdálo být skoro až vedro. S mečem stále napřaženým před sebe rozrazil dveře a vešel do síně. Byla to studená, nevyzdobená místnost zařízená jediným stolem a asi tuctem nepohodlných židlí. Nijak se neodlišovala od předsíní jiných pevností - až na čtyři oprátky, které visely ze stropního trámu. Katovské smyčky na nich vypadaly amatérsky, ale účinně. Pod každou z oprátek ležela převržená židle. MacNeil se zastavil hned za dveřmi a nasucho polkl. Až příliš snadno si dokázal představit čtyři muže, které donutili vylézt na židle a potom jim na krk navlékli smyčky. Pak jim někdo židle jednu po druhé podkopl...
"Možná někteří z nich zešíleli," prohodila Constance.
"Stát se to mohlo," přisvědčil MacNeil. "Něco jako srubová nemoc. Vezměte skupinu lidí, zavřete je na dost dlouhou dobu do jednoho srubu, kde se nemají čím zaměstnat, a dříve nebo později z toho určitě zcvoknou. Jenže každý alespoň průměrný velitel rozpozná příznaky a včas proti tomu podnikne opatření. Nikdo mi neříkal, že by téhle pevnosti velel někdo mimořádně neschopný; pokud vím, neobjevilo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku... Ne, to nedává smysl. Jestli se tu pověsili čtyři lidé, kde jsou jejich těla? Proč je odstranili a oprátky tu nechali? Tady nic nedává smysl. Zatím. Ale čím dál víc mám pocit, že tady došlo k něčemu příšernému."
"Ano," řekla Constance. "K něčemu příšernému. A podle mne to ještě neskončilo."
MacNeil na ní ostře pohlédl. Čarodějnice upírala oči do prázdna a ve tváři měla výraz, který by se docela dobře dal nazvat vyděšeným.