Max Schreiber se rozhlédl po velké hodovní síni a uvažoval, jestli ta slavnost vůbec někdy skončí. Zdálo se, že Kislevané rádi oslavují svá vítězství obrovským množstvím jídla a nekonečnými přípitky. Připadalo mu, že stěží šel spát, když ho znovu probudili kvůli dalšímu pokračování skvělého hýření. Žaludek měl tak nafouknutý, až měl pocit, že mu vybuchne. Naštěstí se rozhodl od té trapné scény s Ulrikou v Karag Dum pít jen vodu, a to také dodržel. Tak měl možnost studovat Kislevany kolem sebe. Už to bylo dlouho, co se pohyboval v tak vznešené společnosti.
V čele stolu, na čestném místě obvykle vyhrazeném pro samotného vévodu Praag, seděla Ledová královna Katarina, carevna Kislevu, chladná a dokonale krásná žena s očima jako střípky modrého ledu. Dnes měly její vlasy barvu zimní námrazy. Max věděl, že se mění na její pokyn. Byla krásná takovým tím nadčasovým způsobem, jako sochy. Dokonalost obličeje a postavy v sobě měla něco neobyčejného, po dvou dnech jídla a pití nevypadala o nic hůř. Když se na ni Max díval, snadno uvěřil pověstem o nelidské krvi, která prý koluje v žilách královskému rodu Kislevu.
Ať za její krásou bylo cokoli, dodávalo jí to také děsivou auru magické moci. Čaroděj tak mocný jako Max dokázal poznat mocného mága, když se s ním potkal a tím carevna určitě byla. Ne, pomyslel si, to nebylo až tak úplně správně. I v její moci bylo něco podivného a ne zcela lidského. Neměl z ní pocit jako z kteréhokoli lidského čaroděje, kterého potkal, a když ji studoval magickým zrakem, viděl, že víry moci, jež ji obklopují, nejsou podobné těm, jež využívají lidští mágové. Měla mrazivou, modrou auru táhnoucí se zdánlivě mimo dosah jeho vidění. Vzorce magické energie kolem ní vířily jako sněhové vločky ve vichřici. Jako by byla spojena přímo s chladnou energií své země. Pochyboval, že v její magii je něco jemného, ale věděl, že je účinná jako dobývací beran. Odněkud čerpala velká množství energie.
Zřejmě si byla vědoma toho, jak ji Max studuje, a upřela na něj svůj chladný, přemýšlivý pohled. Max slyšel historky o ní i o její legii milenců a moc netoužil zjistit, co je na nich pravdy. Rychle odvrátil zrak. Na carevniných rtech zahrál lehký škádlivý úsměv, jako by mu četla myšlenky.
Max si přejel dlaní vousy, aby zakryl to, jak zčervenal. Nebyl zvyklý na přímočarost kislevských žen. Nepodobaly se dámám z jeho domoviny - Císařství.
Očima automaticky vyhledal Ulriku. Seděla u stolu proti němu, vedle otce, mohutného pohraničního bojara Ivana Petroviče Stragova. Když se Max díval na ně dva, zauvažoval, jak může být ten veliký muž, podobný medvědovi, otcem tak štíhlé a krásné ženy. Ivan Stragov byl obrovský, s mohutnými rameny a stejně velkým břichem. Dlouhé vousy, podobné trpasličím, mu sahaly až k pasu. Na holém čele se mu perlil pot. V mohutné pěsti držel holbu s pivem. V jeho ruce velké jako šunka vypadala jen o něco větší než číška na víno.
Jeho dcera byla naopak štíhlá jako čepel, s vysokými lícními kostmi a očima posazenýma daleko od sebe. Popelavě světlé vlasy měla krátce zastřižené jako muž a nesla se s grácií tanečnice. Byla oblečená v haleně a jezdeckých kalhotách, pravá dcera jednoho z pánů Kislevu žijících na koni. Smála se a žertovala s otcem jako obyčejný voják a její vtípky byly odměněny mohutnými výbuchy smíchu, při nichž se břicho starého muže třáslo jako rosol.
Vedle Maxe seděl vévoda, vysoký zádumčivý muž v tmavém, s dlouhými povislými kníry a propadlými tvářemi. Nakláněl se vpřed, aby nalil další víno carevně. V očích měl vévoda podivný svit a Max si vzpomněl na povídačky o tom, že Enrik není zcela příčetný. To byla sotva překvapující - vládnout strašidelnému městu jako je Praag by zřejmě dohnalo k šílenství i nejnormálnějšího člověka. Od smrti svého bratra z rukou vrahů - vyznavačů Chaosu vypadal ještě smutnější a sarkastičtější než obvykle. Max přemýšlel, jestli vévoda věděl o teorii Felixe Jaegera, že jeho bratr sám byl členem kultů Chaosu, ale bylo mu jasné, že se to zřejmě nikdy nedozví. Kdo by se odvážil položit takovou osobní otázku tak vysoce postavenému šlechtici? Max určitě ne.
Max se rozhlédl po ostatních. Tohle byl stůl pro nejvýznamnější osoby, kde seděla carevna, vévoda a pár oblíbenců, kde je obsluhovaly dvorní favoritky. U ostatních stolů byli vůdcové velkého vojska Kislevu, vůdcové desítek, padesátek a stovek jezdců; všechno to byli impozantní válečníci. Maxovi připadali spíš jako barbaři než jako šlechtici, ale nechal si to pro sebe. Tihle muži byli spojenci jeho rodné země, Císařství, a velká šlechta ve své zemi.
Znepřátelit si takové lidi by se nevyplatilo za žádných okolností. Max strávil dost času na dvorech bohatých a mocných, takže to věděl až příliš dobře. Na konci hlavního stolu seděl trpaslík Malakai Makaisson a vypadal asi jako muž čekající na popravu. Byl to jediný trolobijce, který se obtěžoval přijmout vévodovo pozvání k dnešní večeři.
Makaisson byl malý a jako všichni trpaslíci velmi, velmi rozložitý. Bez velkého hřebene z obarvených vlasů na vyholené lebce by Maxovi sahal jen nad žaludek, ale byl mnohem těžší než Max, a všechna ta váha navíc byly svaly. Křišťálové ochranné brýle, zvednuté z očí, mu seděly uprostřed čela, takže vypadaly jako oči nějakého obřího hmyzu. Kožená letecká kukla se mu kývala kolem krku. Mohutný trup mu zakrýval kožený letecký kabátec s kožešinovým límcem. Na hřbetech rukou měl tetování zobrazující propletené draky.
Trpaslík si všiml, že se na něj Max dívá, a s úsměvem plným chybějících zubů pozvedl korbel piva. Max mu vesele odpověděl, protože měl Makaissona opravdu rád. Byl tak přátelský a dalo se s ním vyjít tak, jak jen bylo u trpasličího trolobijce možné, a navíc to byl na svém poli působnosti génius.
Max byl čaroděj, ne inženýr, ale viděl dost prací Malakaie Makaissona, aby poznal, že trpaslík ovládá moc, která je svým způsobem stejně velká jako ta ta jeho. Viděl obrovskou vzducholoď, Ducha Grungniho, jak prolomila obležení Praag s pomocí alchymistického ohně. Viděl ji, jak odolává útoku draka a jak obrátila na útěk armádu orků. Viděl, jak trolobijcovy vylepšené střelné zbraně zabily tucty goblinů během několika sekund. Slyšel příběhy o mocných lodích a obléhacích strojích vytvořených tímto trpaslíkem. Poznal intelekt tak skvělý svým vlastním pokřiveným způsobem, že větší nevyšel ani z univerzity nebo škol magie v Císařství. Zcela určitě větší, připustil.
"To je škoda, že žádný z vašich přátel se sem nemohl dnes dostavit," pronesl vévoda sarkasticky směrem k Malakaii Makissonovi. "Zdá se, že nepociťují čest, jaké se jim dostalo, když mohou povečeřet s carevnou."
Pokud byl trolobijce v rozpacích, nedal to najevo. "To je jejich věc, vévodo," řekl. "Já za ně nevodpovídám. Gotrek Gurnisson a Snorrri Nosohryz jsou dva nejpotrhlejší trpaslíci, jací kdy žili."
"A to už je co říct," prohodila Ledová královna lehce. Oblíbenci kolem stolu se zasmáli.
"Mezi trpaslíkama by to byla velká poklona," řekl Malakai Makaisson uvážlivě, jako by to nebyla žádná legrace. Možná byl trpaslík příliš nechápavý, než aby si toho všiml, nebo se to možná rozhodl ignorovat v zájmu diplomacie. Max považoval druhou možnost za nepravděpodobnou, ale kdo ví. Nikdo by nenazval Malakaie Makaissona hlupákem, leda šílenec.
"Ať už tu jsou nebo ne," řekl Ivan Stragov, "V bitvě si vedli dobře."
"Udělali Kislevu velkou službu a budou za ni odměněni," prohlásila carevna. Malakai Makaisson si plivl do piva. Max uvažoval, jestli by neměl Ledové královně vysvětlit situaci. Gotrek a Snorri netoužili po odměnách nebo poctách; hledali smrt, aby vykoupili své hříchy. Rozhodl se, že není na něm, aby tu informaci poskytoval. Carevna navíc vypadala jako velice dobře informovaná žena. Pravděpodobně to věděla.
"Než tahle válka skončí, budeme takové bojovníky ještě potřebovat," pokračovala Ledová královna. Max se otřásl. Byla to válka, zřejmě největší v historii. Před obléháním neměl čas si to uvědomit - zabýval se jen nadcházející bitvou, kterou podle všeho stejně nemohli vyhrát. Nyní věděl, že se celý Starý svět zmítá v boji. Potvrzovaly to i mohutné přesuny vyznavačů Chaosu ze severu. Ledová královna obrátila pohled k Malakaii Makissonovi a hned bylo jasné, proč ho pozvala na hostinu. "Uvažoval jste o našem návrhu, Herr Makaissone?"
Malakai se opět napil piva a vyrovnaně se střetl s jejím pohledem.
"Kdybych neměl co dělat, děvče, tak to víš, že jo. Ale moje vzducholoď i já už jsme zamluvení. Musím se vrátit do Karak Kadrin a pomoct trpasličímu králi shromáždit vojska."
"Určitě si pro nás můžete vyšetřit pár dní, Herr Makaissone. Nanejvýš týden," řekla carevna. Tón hlasu byl medový, ale Max v něm slyšel nebezpečí. Uvažoval, co by udělala, kdyby měl Malakai Makaisson tu nestydatost odmítnout její návrh. Nevypadala jako žena, která je zvyklá na odmítnutí. "Vaše vzducholoď vydá za armádu zvědů. Za pár dnů prozkoumá větší oblast než tisíc mých statečných jezdců za měsíc."
"To jo, máte recht," řekl Makaisson. "To bych moh. Chápu, v čem je takovej průzkum lepší. Kdo ví, kde ti parchanti, co vzývaj Chaos, zaútočej příště, vodpusťte mi můj jazyk."
"Takže to uděláte?" naléhala Ledová královna.
Malakai si hlasitě vysál něco ze zubů. "Pokusím se, ale musí se tu probrat víc věcí. Co když mou krásnou vzducholoď někdo sestřelí, nebo kouzlama vyhodí do vzduchu, nebo na ni zaútočej ty věci s netopýříma křídlama, co se vždycky vznáší nad vyznavačema démonů? Nikomu by nepomohlo, kdyby se to stalo. A já nejsem majitel Ducha Grungniho , já jsem ji jen postavil. Fakt není na mně, esli to budu riskovat."
Max málem zasáhl. Kouzla odpuzující Chaos vložil na Ducha Grungniho sám a věděl, jak jsou silná. Jen málo mágů by je rychle překonalo. A stejně tak si byl jistý, že těžce ozbrojená vzducholoď by byla schopna odehnat cokoli, co by na ni zaútočilo. Co se týče rizik spojených se vzducholodí, mechanik-trolobijce jich už hezkou řádku podstoupil, to Max věděl určitě.
Donutil se však být zticha, protože věděl, že Malakai to všechno ví stejně dobře jako Max a pokud chtěl odmítnout Ledovou královnu, musel pro to mít své vlastní důvody.
Ledová královna vrhla na trpaslíka další ze svých nebezpečných pohledů.
Většina mužů by před ním ucouvla, ale Malakai se znovu napil piva.
"Samozřejmě můžeme kompenzovat veškerá rizika, která byste mohli podstoupit..." řekla tiše.
Max napolo očekával, že Malakai Makisson začne protestovat, že je trolobijce a riziko do toho vyrovnání nepatří. Makaisson ho překvapil. "No, pak by se možná něco dalo dělat. Záleží na vašich podmínkách."
S tím se Ledová královna a Malakai Makisson začali dohadovat. Max nevěděl, proč je překvapen vývojem událostí. Koneckonců, Malakai Makaisson byl přece trpaslík, z rasy, která je proslulá láskou ke zlatu.
Přesto, pomyslel si Max, taková podpora osobních zájmů mezi předpokládanými spojenci nevěští pro průběh války nic dobrého.

Felix Jaeger byl překvapen. Bílý kanec dosud stál. No, skoro. Část střechy shořela a byla spěšně vyspravena trámy zachráněnými z trosek nedalekého domu. Vchod zakrývala přikrývka a dva těžce ozbrojení žoldáci stáli na stráži vedle něj. Ostražitým zrakem sledovali každého, kdo procházel ulicí. Narovnal ramena a začal rázovat dlouhými kroky ve snaze chovat se jako by na sobě necítil jejich podezřívavé pohledy.
Jakmile byl uvnitř, překvapilo ho, jak je tu plno. Vypadalo to, že polovina nájemných vojáků z města se pokusila hledat útočiště před zimou panující venku právě tady. Felix si pomyslel, že by to tady namačkaná těla zahřála i bez velkého ohně planoucího v krbu. Slyšel volat dva známé hlasy, a tak zamířil ke stolu, kde se přetlačovali dva trpasličí trolobijci.
Gotrek Gurnisson se strašlivými ranami, jež utržil při obléhání, nevypadal o nic hůř, než obvykle. Léčitelé z Shallyina chrámu odvedli při sešívání dobrou práci. Nyní se mu v jediném zdravém oku třpytil lesk nepříčetného soustředění. Na čele mu vystoupily žíly a obrovské hřeben oranžově nabarvených vlasů mu trčel vzhůru. Po tetované lebce mu stékal pot do prázdného očního důlku zakrytého páskou. Mohutné šlachy silné jako provazy mu vystoupily na mohutných pažích, když tlačil proti jinému trpaslíkovi, ještě mohutnějšímu, než byl sám.
Snorri Nosohryz vypadal přitroubleji než obvykle, pomyslel si Felix.
Trpaslík si soustředěním stupidně olizoval rty. Vypadalo to, že přetlačování paží je činností nejvíce stimulující intelekt, jakou se kdy zabýval. Tři nalakované hřebíky v oholené lebce byly svědectvím jeho naprosté zvířecí tuposti. Byl téměř stejně ošklivý, jako býval Bjorni Bjornisson. Jedno ucho měl úplně utržené, druhé připomínalo velký květák.
Nos měl zlomený tolikrát, že to vypadalo, jako by se mu táhl po obličeji jak vosk z rozpuštěné svíčky. Paže měl silnější než stehna dospělého muže. Nabíhaly a napínaly se jak se snažil překonat Gotrekovo sevření. Pomalu a nevyhnutelně jej začínala přemáhat ohromná síla jednookého trolobijce. Snorri zaklel, když narazil rukou do stolní desky a málem si převrhl pivo.
"Takže mi dlužíš další tyhle vařený lidský chcanky, Snorri Nosohryze," řekl Gotrek. Skřípavý hlas mu zněl ještě pohrdavěji než obvykle.
"Snorri si myslí, že bychom to měli uzavřít na dvaceti sedmi," navrhl Snorri.
"Stejně prohraješ," ujistil ho Gotrek.
"Možná tě Snorri překvapí, Gotreku Gurnissone," opáčil Snorri Nosohryz. Poněkud nedůtklivě, pomyslel si Felix.
"Co tě hryže, človíčku?" zeptal se Gotrek a pak dodal. "Prozradil tě tvůj obličej."
Felix mu rychle vyprávěl o mrtvé dívce a svém úniku ze spárů stráží. Gotrek naslouchal s jistým nepřiměřeným zájmem, který podle Felixe nevěštil nic dobrého. I Snorri hltal každé slovo. Když Felix dovyprávěl, řekl: "Vůbec nevypadáte, že by vás překvapilo to, co slyšíte."
"Za posledních pár dnů jsem slyšel několik podobných verzí téhle historky. Vypadá to, že se tu potuluje zabijácký pes. Je potřeba ho zabít."
"Myslíš, že to máte udělat vy?" zeptal se s obavami Felix. Když si trolobijce vezme něco takového do hlavy, obvykle skončí spolu s ním na nějakém tmavém a hnusném místě. Gotrek pokrčil rameny.
"Pokud na toho parchanta narazím, človíčku, udělám to s radostí, ale právě teď ho nehodlám jít hledat."
"Hned ne? To je dobře."
"Snorri by rád věděl, jestli by to opravdu nemohl být démon," řekl Snorri.
"Ten voják podle Snorriho mluvil celkem chytře."
Gotrek zavrtěl hlavou. "Kdyby to byl démon, každý čaroděj ve městě už by křičel zaklínadla a knězi by ho vymítali z klášterních střech."
"Tak so by to mohlo být?" zeptal se Felix.
"Tvůj dohad je stejně dobrý jako můj, človíčku," odpověděl Gotrek
a zhluboka se napil piva. "Ale jedna věc je jistá. Není to nic dobrého."

Luk a pancíř možná byla nejlepší hospoda v Praag, pomyslel si Adolphus Krieger, když se rozhlédl kolem, ale to mnoho neznamenalo. Viděl už lepší hostince v kterémkoli menším městě Císařství. Věděl, že měl zůstat v Osrikově domě, ale ten zvláštní neklid, jenž ho onehdy naplnil, jej znovu vyhnal do noci. Když byl v takové náladě, nedokázal vydržet ani pohled svého věrného sluhy Rocha.
Přitáhl si plášť blíž k sobě a pozoroval dav v hostinci. Cítil pach každé osoby, slyšel každý úder srdce, byl si vědom každého pohybu karmínu v žilách. Tolik lidí, myslel si, tolik krve. Cítil se jako epikurejec studující tileánský banket.
Kde začít? uvažoval. Snad u té šlechtičny, sedící tamhle se svým milencem?
Byla téměř krásná, ale bylo v ní něco, co jej mírně odpuzovalo. Adolphus se držel svého pravidla - nedbat o kislevské ženy s jejich plochými tvářemi rolníků a podsaditým svalnatým tělem. Ne, tahle ne.
Hospodská holka se na něj široce usmála a nabídla se, že mu přinese další víno. Bylo možné, že reagovala na jeho hezký vzhled, pomyslel si, ale spíš na střih šatů. Cítila peníze, buď jako spropitné, nebo výdělek po práci. Adolphus zavrtěl hlavou a vlídně se na ni usmál. Právě tajně vylil půl poháru na podlahu. Už je to dlouho, co Adolphus pil víno. Holka odešla s nestydatým zhoupnutím boků. Kdysi dávno by ho možná zaujala, ale teď jej nezajímala ani jako kořist.
Adolphus zavrtěl hlavou a začal prstem kreslit vzory do rozlitého vína na stole. Byl v podivné náladě a nežil by tak dlouho, kdyby se nenaučil rozeznat nebezpečí v takových věcech. Stával se obětí všelijakých podivných impulsů, a tak uvažoval, co to předpovídá.
Například minulé noci vypil tu dívku dosucha, přestože si chtěl jen ucucnout. Nebylo to třeba. Její krev byla jalová a řídká, ani trochu zajímavá. Ona sama byla stěží dobytek, sotva stála za jeho zájem. Proč to udělal? Proč se napil tak zhluboka, že zemřela, a proč ji roztrhal zuby hrdlo při patetickém pokusu zakrýt své stopy?
Bylo těžké tomu porozumět. Přišlo na něj delirium, jaké už po staletí nezažil. Sál dívčinu krev jako mládě při první noci po oživení. Totéž udělal minulou i předminulou noc. Když si vzpomněl na své horečnaté činy, zdály se mu být téměř neskutečné. Jako by jej ovládlo nějaké šílenství a to šílenství stále sílilo.
Adolphus nesnášel, když Oživení vraždili tak nevybíravě. Bylo to sprosté, křupanské a zpozdilé. Nestál o pozornost lovců čarodějnic a smrtelných čarodějů s jejich smrtícími kouzly, alespoň ne dokud nenaplní Nospheratovo proroctví. Jeden proti jednomu, nebo i jeden proti deseti by se mohli Oživení vyrovnat jakémukoli smrtelníkovi, ale ten dobytek byl velice početný a měl mocné spojence a magii.
To nebylo jak za starých časů, o kterých se zalíbením mluvili Předkové. Lidstvo značně zesílilo od doby, kdy to byli jen barbaři oblečení v kůži, které bylo možno lovit v lesích.
Samozřejmě se věci mění. Lidská civilizace už dřív upadla do anarchie. Adolphus si vzpomínal na dobu tří císařů a von Carsteinovu snahu opět nastolit nadvládu Oživených. Bylo to statečné, ale předem odsouzené k záhubě. Von Carstein nebyl dost mocný a chytrý, aby svou válku vyhrál. Adolphus věděl, že až přijde jeho čas, bude to jiné. On byl vyvolený. Byl Kníže noci. Oko a Trůn budou jeho!
Kdyby mu jen ten starý blázen dal ten talisman, nebyly by žádné nepříjemnosti. Adolphus potlačil touhu prostě jít do mužova domu a vzít si jej, ale to by bylo příliš primitivní, příliš nedůvtipné. Takový čin by mohli postřehnout v určitých kruzích dřív, než by Adolphus chtěl. Nebylo by dobré, kdyby si hraběnka nebo někdo z těch jejich zbabělců předčasně všiml, co chystá. Ne, říkal si, bude lépe počkat.
Obrátil svou pozornost ke šlechtičně. Opravdu nebyla tak špatná, pomyslel si. Určitě byla nejlepší z toho stáda, co tu dnes bylo. Viděl, že na sobě ucítila jeho pohled a pohlédla na něj koutkem oka. Adolphus na ni bez přemýšlení napřel svou vůli. Žena ztuhla a zahleděla se na něj, jako by jej viděla poprvé v životě. Adolphus se na ni usmál a ona mu úsměv oplatila. Znovu se podíval na stůl a nechal ji být. To prozatím stačilo. Spojení bylo vytvořeno. Oškube ji později, až ten okamžik dozraje. Možná že dnes v noci ne, ale některou jinou noc, až dostane žízeň. Viděl, že její společník, podle oblečení nějaký mladý aristokrat, se dívá na něj a pak na ni.
Očividně si všiml toho, co mezi nimi proběhlo, a zřejmě žárlil. Naklonil se vpřed a zuřivě něco ženě zašeptal do ucha. Zavrtěla hlavou, jako by něco popírala. Kdyby chtěl, mohl by jejich rozhovor poslouchat tak, že by na něj prostě zaměřil svou vůli. Jako všichni Oživení měl úžasně bystré smysly. Dobytek byl vždycky tak předvídatelný, pomyslel si Adolphus.
Vypudil smrtelníky ze svých myšlenek. Byli nedůležití. Obavy mu působil jeho nedostatek sebeovládání. To si teď nemohl dovolit. Ne teď, když splnění všech jeho plánů bylo tak blízko, když bylo vše, na čem tvrdě pracoval, téměř na dosah ruky. Nyní potřeboval všechen rozum. Potřeboval veškerý svůj důvtip a lstivost. Potřeboval udržet svoje plány v tajnosti, dokud pro zbytek Oživených nebo kohokoli jiného nebude příliš pozdě, aby ho zastavili. Místo toho chodil na krvavé flámy, zabíjel a pil co hrdlo ráčilo. Zanechával tak za sebou stopu, kterou by správný lovec mohl sledovat stejně snadno jako lesník stopující mastodonta. Prostě to nechápal. Něco takového se mu nestalo od doby, kdy mu jeho první paní dala rudý polibek před všemi těmi dlouhými staletími. Co se to s ním děje? A proč teď?
Slyšel, že takové věci se dřív stávaly. Oživení se někdy stali obětmi podivného šílenství, jež se jim dostalo do krve a hnalo je do šílených pitek. Když se to přihodilo, byli loveni jak svým druhem, tak dobytkem. Nikdo z Oživených příliš nestál o to, aby dobytek panikařil. Adolphus věděl, že pokud se tak bude chovat dál, bude jen otázkou času, než ho vyhledá někdo z Rady, a to si nemohl dovolit, alespoň dokud nebude mít talisman v ruce. Jakmile k tomu dojde a ta věc s ním bude spojena, mohou si za ním poslat, koho chtějí. Ale do té doby se zoufale potřeboval ovládat, pokud nechtěl skončit s kůlem v srdci a lebkou vycpanou čarodějnickým kořenem jako varování pro ostatní, aby se nechovali tak, jako on.
Uvědomoval si stejně jako si byl vědom všeho v místnosti, že se mladý milenec zvedl a šel ke skupince svých bohatě oblečených přátel, kteří stáli u baru. Kývl vztekle směrem k Adolphusovi. Teď ne, ty mladý idiote, myslel si Adolphus. Tohle nepotřebuji. Skupinka mladíků se začala stahovat k jeho stolu s rukama na jílcích mečů. Adolphus viděl lynčující lůzu, jak jde k domu oběti přesně týmž krokem. Viděl, jak jdou k jeho stolu a mírně doufal, že ho minou, i když věděl, že je to nepravděpodobné. Nyní si přál, aby měl s sebou Rocha. Jeho podsaditý sluha vždycky dokázal dobře odvracet podobné situace.
"Takže to vy jste se díval na Analisu," pronesl nějaký hlas zblízka.
Přízvuk jej řadil do třídy bohatých obchodníků z Praag, tón byl arogantní, samolibý i urážlivý. Žárlivý mladík, pomyslel si Adolphus, který hodlá udělat největší chybu ve svém krátkém životě. Adolphus neodpověděl a pozorně studoval obsah poháru. Vystřelila ruka a pohár mu převrhla. "Vy, pane, s vámi mluvím. Neignorujte mne." Adolphus vzhlédl a upřeně jej pozoroval. Mladý hejsek oblečený podle poslední módy, dlouhý kabát, zářivé kalhoty, široký klobouk s peřím. Měl úzký obličej, ostré bílé zuby a divoký, krutý pohled v očích. Několik ďolíčků na jinak nikoli nehezkém obličeji zakrývalo líčidlo.
"Velmi mi to ztěžujete, pane," vzhlédl Adolphus. Z mladíkova dechu cítil pití. Zadíval se mu do očí a snažil se navázat kontakt, ale mladík byl příliš opilý a vzteklý, než aby k němu mohl dosáhnout. To je pro něj zlé, pomyslel si Adolphus, zatímco se mu v netlukoucím srdci začínal probouzet ďáběl zuřivosti. Pohlédl na mladíkovy přátele. Všichni jsou z téhož těsta, říkal si, mladí, opilí, až příliš si jistí tím, že mohou cizinci dělat co chtějí a utéct. Za normálních okolností, myslel si Adolphus, by to byla pravda. Jenže tohle nebyly normální okolnosti.
"Chci, abyste vstal a odešel a už tu nikdy neukazoval svůj šeredný ksicht."
Adolphus pokrčil rameny. Za normálních okolností by udělal, co po něm ti žvanilové chtěli. Nehodlal se dostat do potíží, pokud se jim mohl vyhnout, teď ne. Ale někde vzadu v mysli se pohyboval ten číhající démon, ta věc, která ho přinutila vypít tolik žen dosucha. Cítil, jak se v něm zvedá podráždění, malá otravná věc, která se rychle nafoukla v nutkání jednat opačně. Kdo byli ti spratci, co mu něco nařizovali? Pouhý dobytek, hmyz stěží hodný jeho pozornosti. Podíval se na ně s odporem, což nechal zobrazit na obličeji. Ve tvářích ostatních viděl vztek jako odpověď.
"A jak mě k tomu chceš donutit, chlapče?" zeptal se Adolphus. "Proč bych měl poslouchat dítě, které potřebuje půl tuctu kamarádů, aby proneslo prosté varování? Je tohle chování obvyklé pro ty z Praag, kdo by se rádi nazývali muži?" A démon uvnitř ho donutil dodat: "Pak není divu, že Analisa dává přednost skutečnému muži před takovým holobrádkem."
Mladíkův obličej pokřivil vztek. Chytil se do pasti a věděl to. Adolphusův přízvuk naznačoval, že je šlechtic, i když možná z nějakého vzdálenějšího kouta Císařství. Bylo by nečestné se na něj prostě spolčit. Mohl Adolphuse jedině vyzvat venku na souboj. Viděl jak se na něj mladík začíná dívat, jako by ho viděl poprvé, odhaduje jeho výšku, šířku ramen a sebedůvěru, s níž Adolphus čelil celé tlupě ozbrojených mužů. Očividně i v tom opilém mozku začínala vznikat myšlenka, že to, co vidí, se mu nelíbí. Adolphus uvažoval,jak se s tím vypořádá. Odpověď se dala předvídat.
"Vezměte toho šupáka ven a vytlučte z něj život," řekl mladík.
"Zbabělec a navíc ještě paroháč," odfrkl Adolphus. Podíval se na ostatní.
Dosud příčetná část jeho já navrhovala, že by jim měl dát aspoň šanci dostat se z toho, co nastane. Zabít šest synů místních boháčů na něj určitě soustředí nevítanou pozornost. "Opravdu se jdete bít místo toho zbabělce?" zeptal se.
Viděl, že jeho slova zasáhla alespoň jednoho nebo dva z nich. Ve skutečnosti s ním nechtěli bojovat o nic víc, než on. Uvědomovali si, že jejich jednání je nečestné. Jeden nebo dva dosud váhali. Adolphus zachytil pohled jednoho z nich a napřel svou vůli. Mladík zakolísal a řekl: "Myslím, že Kurt by měl toho muže vyzvat, pokud se cítí natolik silný."
Kurtovi se ten nápad očividně nelíbil. "To jste všichni zbabělci? To se tolik bojíte jednoho všivého cizáka?"
Tato očividná výzva jejich kislevského patriotismu na ně měla stejný účinek jako jeho dotazy ohledně jejich chlapáctví. Cítil, jak celá banda znovu zakolísala. "Vezměte ho ven a ukažte mu, co se stane všivým cizákům, kteří si otevírají hubu v Praag."
Adolphus se znovu rozhlédl. Viděl spoustu sympatizujících pohledů, ale žádné nabídky pomoci. Tahle skupina mladíků byla očividně známá a v okolí značně obávaná. Jak se zdálo, nešlo to vyřešit jinak, než bojem. Smutné.
Jen doufal, že ovládne svou krvežíznivost.
Skutečným problémem teď byla taktika. Jak se vypořádá s touhle tlupou mladých rváčů, aniž by vzbudil podezření ohledně toho, kdo je? Možná by měl prostě odejít. Vstal ze židle a naklonil se ke Kurtovi. "Neobtěžujte se, odcházím. Ten smrad zbabělých sviní je na můj žaludek příliš silný."
Zaklel. Co ho přimělo tohle říct? Kdyby se nenápadně odkradl ke dveřím, měl by šanci, že by ho nechali jít. Nyní se o ní připravil. Znal odpověď na svou otázku. Hluboko v srdci věděl, že nechce nechat tenhle dobytek naživu. Byl stejně špatný jako oni. Ta myšlenka neměla podpořit jeho sebeúctu. Věděl, že donutí ty mladíky, aby zaplatili za to, že si to musel myslet.
Kurt popadl Adolphuse za rameno. "Ale ne, kdepak. Odsud nemůžeš prostě odejít, příteli."
Adolphus se na něj zahleděl a dovolil vzteku, aby se mu odrazil v očích. Kurt ucouvl a Adolphus si na okamžik myslel, že by ho opravdu mohli nechat odejít, ale ten všivák s prasečím ksichtem byl příliš opilý a hloupý, než aby naslouchal svým instinktům. Snažil se Adolphuse zadržet, ale ten jeho sevření rychle setřásl.
"Můžete si za to sami," řekl Adolphus, když vyšel dveřmi ven a sledoval ty mladé blázny, jak jdou do noci za ním.
Rozhlédl se. Byli v uličce. Po hlídce ani památky. Ti idioti odvedli všechnu práci za něj. Jak se trousili ven za ním, navlékali si na ruce boxery, zatínali pěsti a vytahovali lehké obušky. Zkušení hospodští rváči, pomyslel si. Ne že by jim to k něčemu bylo. "Teď dostaneš, co si zasloužíš," řekl Kurt. "Jeden z nás ano," pronesl Adolphus a usmál se. Poprvé ukázal všechny zuby. V šeru mladíkům chvíli trvalo, než pochopili, na co se dívají. Tváře jim zbledly. Kurt začal křičet. Adolphus se usmíval dál. Věděl, že je zabije všechny a že to měl celou dobu v úmyslu.