John Moore: ZLY PRINC CHARLIE

Kdysi dávno, na jednom velice vzdáleném místě, se na širokém pruhu země mezi horami a mořem rozkládalo dvacet království (plus mínus jedno nebo dvě). Byla to pohádková království, země kouzel, v níž mohly být přírodní zákony měněny pomocí magie. Pro jeho obyvatele to mnoho neznamenalo. Magie ve Dvaceti královstvích nebyla tak prostá jako třeba dnešní chirurgie. Vyžadovala zkušené praktiky, kteří se museli učit celá desetiletí a výsledek byl nakonec často krajně neuspokojivý; pro většinu populace byla finančně zcela nedosažitelná. A i ti, kdo si ji dovolit mohli, ji užívali jen váhavě a jako poslední možnost.
Ale když náhodou fungovala tak, jak měla, mohly být výsledky vskutku impozantní.
Toho dne však nebylo na cestě z Noile do Damasku nic kouzelného. Klikatila se pod tyčícími horami ve stínu stromů a od nedávných dešťů byla stále ještě trochu rozbahněná. Přestože bylo pozdní jaro, v horském průsmyku vanul studený vítr a vrcholech kolem stále ještě byly čepičky sněhu. Z nozder koně táhnoucího po cestičce lehký dvoukolový kočár stoupaly obláčky páry stejně jako z úst dvou mladých žen, které ho řídily. Ta, která držela otěže, byla půvabná zelenooká rusovláska s lehce nedůtklivým výrazem. Na rukou měla rukavičky z jehněčiny a její dokonalou postavu halil tmavý kožešinový plášť. Její společnice, se svými světlými vlasy a modrýma očima neméně okouzlující, než ona, si zahřívala ruce pod teplým vlněným pláštěm. Byly veselé, protože překypovaly optimismem a sebevědomím mládí, ale zároveň ostražité, protože se blížily k úzkému mostu o němž se vědělo, že je vyhledávaným stanovištěm pro lesní lupiče.
A v tomto ohledu vskutku nebyly zklamány. Než dorazily k mostu, uslyšely temné hučení řeky Matky, pak hlasy cezené přes stromy a nakonec, když vyjely ze zákrutu cesty, uviděly most a kočár se čtyřspřežím. Kočár zastavil těsně před mostem, takže první dva koně už měli přední nohy na něm. Obklopovali ho čtyři muži s tasenými meči. Jejich vůdce právě něco projednával s někým uvnitř.
Rusovlasá dívka zastavila kočár a zamumlala: „Gentleman Dick Terpentýn, známý silniční lupič.“
Oči její společnice se rozšířily. „A je doopravdy gentleman?“ zeptala se šeptem.
„Já bych s tím moc nepočítala, Rosalindo. Muži si často dávají hodně zvláštní přezdívky. Velký Jim Smith je obvykle prcek a někdo, koho přezdívají Malý Jon, zase bývá hotový obr. A když se jmenuje nějak jako Hároš Howie, nejspíš bude—“
„Plešatý,“ dopověděla za ní Rosalinda. „Otočíme vůz?“
„To nemám v úmyslu. Už nás viděli a jejich koňům neujedeme. Takže nám nezbude než zjistit, jaké ‚mýtné‘ od nás budou chtít za překročení mostu vybrat.“
Dick Terpentýn provozoval svou živnost silničního lupiče už skoro šest let, což byla na tak nebezpečné zaměstnání pozoruhodně dlouhá doba. Jeho původ byl neznámý, ale někdy v průběhu let získal pověst gentlemana a vůbec mu nevadilo si ji udržovat. Pravda byla, že se šlechtou sdílel některé charakteristické rysy, jako například hamižnost, bezohlednost a zálibu v penězích, které si sám nevydělal. Také měl svoje zásady a nikdy nenechal svou oběť odejít bez jediného měďáku. Pasažér kočáru už resignoval a odevzdal mu svůj měšec. Ale v Damasku byl poprvé a tak chtěl od Dicka vědět, o kolik vlastně přišel.
„Vysvětli mi to prosím tě ještě jednou,“ řekl Terpentýnovi. „Čtvrťák je čtvrtina penny. To dává smysl. A potom jsou pence, dvoupence, třípence a… čtyřpence.“
„Ne,“ řekl Terpentýn. „Čtyřpenci se říká niklák.“
„Niklák.“
„Správně. A nikdo neříká třípence. Správný název je troník.“
„A dvanáct pencí je…“
„Šelak. Dvacet šelaků je jeden funt.“
„To nedává smysl. Proč ne dvanáct nebo dvacet čtyři? To by přece bylo mnohem logičtější.“
„Tak to prostě je. Pak je ještě jedna gilea, což je jeden funt a jeden šelak.“
„Takže gilea je dvacet jedna šelaků?“
„Správně.“
„Ne dvacet čtyři?“ Pasažér se stále ještě nechtěl vzdát myšlenky monetární symetrie.
„Ne. Takže, šelaku se taky říká stříbrňák. Takže když po tobě někdo bude chtít stříbrňák a pětku, zaplatíš mu…“
„Jeden šelak a pět pencí,“ dopověděl pasažér.
„Ne, jeden šelak a deset pencí.“
„Dost,“ zasténal pasažér. „Tohle se nedá vydržet. Pukne mi z toho hlava. Vem si všechny ty peníze. Nech mi prostě tolik, abych si mohl večer dát v Damasku nějaké jídlo a zaplatit za nocleh.“
„To by tě mělo stát asi tak tři stříbrňáky,“ usoudil Terpentýn a vrátil mu několik mincí. „Víc než pět rozhodně neplať. Někteří hostinští jsou strašní zloději.“
„Ty bys to měl vědět,“ opáčil pasažér kysele a zabouchl dveře. Kočí škubl otěžemi a čtyřspřeží přejelo most a brzy zmizelo v hustém lese.
Tlupa lupičů přenesla svou pozornost na dvoukolový kočár. Dva muži zahradili svými těly přístup k mostu, třetí se postavil nalevo od kočáru, zatímco Terpentýn smekl klobouk a hluboce se uklonil rusovlasé dívce. „Mám tu čest hovořit s lady Kateřinou Duranceovou?“
„Ta čest je rozhodně na mé straně, pane,“ odpověděla Kateřina. „Ale bojím se, že mi vaše tvář není povědomá. Už jsme se někdy setkali?“
„Dosud jsem neměl to potěšení,“ odpověděl Terpentýn. „Jmenuji se Terpentýn.“
„Milost!“ zvolala Kateřina. Ruka jí vyletěla k prsům, jako by si ji chtěla přitisknout na srdce, ale ve stkutečnosti jí šlo spíše o dýku ukrytou ve výstřihu. „Snad ne Gentleman Dick Terpentýn, slavný silniční lupič a vůdce banditů?“
Terpentýn takřka neznatelně vypnul hruď. Rosalinda se rozhlédla po jeho třech komplicech. Každý z nich instinktivně zareagoval na pohled půvabné dívky, upravil si límec nebo vtáhl břicho. Rosalinda se na ně zářivě usmála. Pod pláštěm sevřela rukojeť dubového obušku.
„Zahanbujete mě, slečno,“ řekl Terpentýn Kateřině. „Jsme jen skromní výběrčí mýtného, kteří dohlížejí na to, aby se poutníci dostali bezpečně přes most. Ujišťuji vás, že jakmile zaplatíte skromný poplatek, můžete pokračovat v cestě do Damasku beze strachu z oloupení.“
„Běda,“ povzdechla si Kateřina. „Bohatství naší rodiny se v posledních letech silně ztenčilo. Bojím se, že nebudu s to zaplatit mýtné, jakkoliv skromné by bylo.“
Za léta praxe silničního lupiče vyslechl Gentleman Dick všechny smutné historky, jaké jsou pocestní schopni si vymyslet. „Jsme zařízeni i na výměnný obchod, lady. Kdybyste byla tak laskavá a odevzdala nám svoje šperky.“
„Ony žádné šperky nemají, šéfe,“ ozval se jeden z jeho kumpánů. „Nemají dohromady ani jediný prstýnek.“
Terpentýnovi zmizel úsměv z obličeje. „Prohledej jim zavazadla.“
Zbylí dva muži to už dělali. „Nic, Dicku. Jenom šaty a dost obyčejné k tomu.“
„Cestujeme na králův pohřeb,“ vysvětlila Kateřina. „Příliš okázalé šaty by nebyly vhodné.“
„Zkušené cestovatelky,“ řekl Terpentýn. „Všechny cennosti jste nechaly doma. Velice moudré.“
„Pár cest jsme už absolvovaly, to ano.“
Terpentýn se už zase usmíval, ale rozhodně ně přátelsky. „Naštěstí, ženy vždycky mají něco, o co muži stojí.“
Rosalinda zděšeně vyjekla. Dickovi muži najednou vypadali mnohem nebezpečněji a hruběji, a byli nepříjemně blízko. Její prsty sevřely dřevěný obušek. Kateřina se nenechala vyvést z míry. „Nechte si prosím ty dvojsmysly, pane.“ Najednou měla v ruce dýku. „To, oč máte zájem, ode mne snadno nedostanete.“
Terpentýn pozvedl ruku. „Ale no tak, dámy. Podobným nepříjemnostem se přece můžeme snadno vyhnout.“ Opřel se rukou o bok kočáru a naklonil se dovnitř. „Navrhuji vám malou soutěž. Slyšely jste příběh o Oidipovi a sfinze?“
Kateřina si povzdechla. „Běda, nikoliv. Mí rodiče nebyli zastánci vyššího vzdělání pro dívky. Místo toho jsem se učila tradičnějším ženským dovednostem jako je vyšívání a pečení bábovek.“ Navzdory nebezpečné situaci, ve které se obě ženy nacházely, Rosalinda jen stěží potlačila úsměv.
„Sfinga,“ řekl Terpentýn, „střežila křižovatku ve starém Řecku. Bylo to zvíře s hlavou ženy a tělem lva.“
“Spíše lvice, ne?“
„V pověsti se neříká, zda šlo o lva nebo lvici, ale dá se předpokládat, že to byl ten druhý případ. Staří Řekové byli dost divní patroni, ale takhle divní zase ne. V některých verzích měla orlí křídla.“
„Kterého druhu orla?“
„Aquila heliaca, orel královský,“ odpověděl Dick. „Stěhovavý druh, ale na pláních severu a pobřeží Řecka poměrně běžný. A už mě přestaňte přerušovat, mladá dámo.“
„Omlouvám se. Pokračujte.“
„Sfinga dala Oidipovi hádanku. Když jí rozluští, nechá ho projít bez úhony. A nyní, mé dámy, dám stejnou hádanku já vám. Pokud na mou otázku odpovíte správně, můžete pokračovat v cestě. Když neodpovíte, vzdáte se nám bez odporu.“
„Víte určitě, že byste nedali přednost dobře propečené bábovce?“
„To je lákavá nabídka, ale ne. Hádanka, kterou dala sfinga Oidipovi, zní takto: Který tvor chodí ráno po čtyřech nohou, ve dne po dvou a večer po třech? Jak vidíte, sfinga předem vyloučila rostliny a minerály, takže se možnosti značně zužují.“
„To rozhodně,“ přisvědčila Kateřina vesele. „Odpověď je přece úplně jasná. Je to Zlý princ Charlie.“
Jen několikrát v životě Dicka Terpentýna se přihodilo, že nebyl mocen slova. Upřel oči na Kateřinu a pozvednutím obočí ji vyzval, aby svou odpověď vysvětlila. Když se na něj jen dále usmívala, zeptal se: „Zlý princ Charlie? Bojím se, že je to špatně, má paní. Ale proč si myslíte, že by to měl být Zlý princ Charlie?“
„Protože ho zrovna vidím, jak sem jede. Žene se sem na čtyřech koňských nohou, připravený prošpikovat tě svým mečem jako posvícenskou husu. Bude kráčet po dvou, až sesedne a prožene ti svou čepel ledvinami. A nakonec stane na třech, až se opře o svůj meč a bude se dívat, jak z tvého těla zmítaného smrtelnou agónií uniká krev.“
Terpentýn se ohlédl. Blížil se k nim černý hřebec. Na hřbetě nesl mladého muže v jezdeckých botech s ostruhami, tmavých kalhotách a v černém koženém kabátci. Klobouk neměl a jeho dlouhé černé vlasy divoce vlály ve větru. Na tu vzdálenost se nedalo poznat, jak se tváří, ale Dick měl najednou pocit, jako by se jim nad hlavou stahovaly bouřkové mraky – a svým způsobem se skutečně dalo říct, že tomu mladíkovi šla bouře v patách.
„Na druhé straně, po krátké konzultaci s porotci jsem právě dospěl k názoru, že vaši odpověď akceptujeme jako správnou,“ řekl rychle. „Co tady máme pro naše šťastné výherkyně, Jerry?“
Jeho muži už nakládali truhly do kočáru. „Hezkou sadu elegantních papundeklových kufříků, luxusní třídenní a dvounoční zábavnou plavbu na palubě Noilského Trojzubce – strava, ubytování, přeprava, bakšišné, přístavní poplatky a rezervační poplatky nejsou zahrnuty – a dva nádherné dámské zlaté přívěsky s pravými certifikovanými diamantovými úlomky. Ceny nejsou osvobozeny od daní.“
„V tom případě se můžeme rozloučit,“ řekl Terpentýn. „Těšilo mě, mé dámy. Někdy si to musíme zopakovat.“ Otočil se a zjistil, že hledí do obličeje černému hřebci. „Uhm.“
Jezdec se nakláněl na jednu stranu a prohlížel si osádku kočáru. Měl hluboké černé oči, které se ani tak nedívaly, jako spíš metaly blesky. „Nějaký problém?“
„Ne,“ odpověděl Terpentýn.
„Tebe jsem se neptal.“
„Myslím, že je všechno v pořádku, princi Charlie,“ ozvala se Kateřina. Nasadila familiární tón, ale žádná hřejivost v jejím hlase nebyla. „Zrovna jsem se chystaly pokračovat v cestě do Damasku. Předpokládám správně, že tam míříš i ty?“
Mladý muž přikývl. „Co je nového v Noile? Už tam dorazila ta epidemie?“
Kateřininu tvář zahalil stín. „Běda, ano. Doufala jsem, že nás hory ochrání, ale k prvnímu výskytu došlo už před měsíci a od té doby je to stále horší a horší.“
„Byl jsem na univerzitě a z domova nemám žádné zprávy, ale bojím se, že to tam bude stejné.“
„Je už to i v Bitburgu?“
„Tam je to ještě horší. Tyhle věci vždycky postupují podle stejného schématu. Začne to v nějakém velkém městě, pak se to začne šířit po obchodních stezkách a nakonec to dorazí i do těch nejmenších osad. Nezbývá nám, než doufat, že to brzy pomine.“
„Prozatím to tak rozhodně nevypadá.“
„Epidemie?“ zeptal se Terpentýn. „Promiňte, že se vměšuji do vašeho soukromého hovoru, ale když mluvíte o epidemii, nemyslíte snad… přece nemůžete myslet…“
„Ano,“ přikývl Charlie. „Kavárničky.“
Zloděj si opovržlivě odfrkl. „Kavárničky. Objevily se odnikud a teď je jimi zamořené celé Niole. A ty ceny. Deset pencí za velké macchiato! To je směšné. To je…“
„Zlodějina, Dicku?“ Charlie seskočil z koně a pružně dopadl na zem.
„To jsem nechtěl říct,“ opáčil Terpentýn, o krok ucouvl a položil ruku na jílec svého meče.
Charlie se na něj zamračil a pak se otočil zpátky k dívkám. „Už vás nebudu zdržovat. Díky za zprávy. Možná se setkáme v Damasku.“ Pleskl jejich koně přes zadek a ten vyrazil. Kateřina se zdála být tak náhlým rozloučením poněkud uražena. Rosalinda si zase z důvodu, který sama nechápala, přála, aby jejich kůň dokázal běžet rychleji. Zlý princ Charlie ji znervózňoval. Když přejely most, Charlie se opět vrátil k vůdci banditů. „Dicku, obtěžoval jsi mě, když jsem odjížděl na universitu. Vzpomínáš si ještě, co jsem ti tehdy řekl?“
Terpentýn se pokusil zachovat si tvář. „Mě nevyděsíš, Charlie. Já dobře vím, že nejsi legitimní princ. A tady ani nejsi v Damasku. Nemáš tu žádnou pravomoc. Budu si dělat, co se mi zlíbí. Možná to umíš s mečem, ale celou moji tlupu nepřemůžeš.“
“Jakou tlupu?“ zeptal se Charlie.
Terpentýn se ohlédl. Jeho muži se dali na útěk už v okamžiku, kdy Charlie seskočil z koně. Když se obrátil zpátky k princi, zjistil, že drží v ruce obnažený meč. Terpentýn sebou mimoděk škubl.
„Tahle cesta,“ řekl Charlie klidně, „je jediná cesta spojující Damask s přístavem Noile otevřeným minulý rok. To znamená, že je důležitá pro náš obchod. Chci, aby na ní nebyli žádní bandité a cesťáci. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano,“ odpověděl Terpentýn.
„Dobře.“ Charlie zastrčil meč do pochvy a vyhoupl se do sedla. „Jelikož Damask oslavuje, nechám tě protentokrát být. Jestli se ale setkáme ještě jednou… ale my už se nikdy nesetkáme, že ne, Dicku?“
„Ne,“ odpověděl Terpentýn. „Damask oslavuje? O čem to mluvíš. Každý, kdo projel po této cestě, mířil na pohřeb. Král zemřel.“
Charlie se chopil otěží. Jeho kůň vyrazil a podkovy zaklapaly na dřevěném mostě. „To je právě ten důvod o oslavám, o kterých jsem mluvil.“